Historie ulic do roku 1900
Vpád Pasovských na Malou Stranu 15. 2. 1611 na mědirytu z roku 1612, v legendě jsou kromě označení budov pod čísly 15, 17, 18 a 19 též označeny již názvy ulic. / Zdroj: Archiv hlavního města Prahy, Sbírka grafiky, sign. G 1590Jak vznikala jména pražských ulic? Tento poutavý text provádí čtenáře vývojem uliční sítě Prahy od nejstarších stezek směřujících k brodům, přes středověké zakládání měst, barokní přestavby i jazykové zápasy 19. století. Od bezejmenných cest až po zavedení oficiálních názvů a čísel popisných – sledujeme nejen urbanistický vývoj, ale i proměnu jazyka a identity města.
Nejstarší doba
Nejstaršími komunikacemi na území Prahy byly cesty a stezky směřující k brodům v oblasti dnešního Karlova mostu, Klárova a ostrova Štvanice. Tyto cesty byly patrně bezejmenné, stejně jako ty, které od 9. či 10. století v poněkud změněných trasách pod ochranou nově založeného Pražského hradu a Vyšehradu směřovaly do podhradí obou pevností a odtud k dřevěnému mostu, který byl v polovině 12. století nahrazen kamenným mostem Juditiným. Jméno mostu je jedním z nejstarších známých názvů veřejné komunikace na pražském území. V dochovaných písemných pramenech mu předchází patrně pouze zmínka kronikáře Kosmy o „ulici Vyšehradské“, vztahující se k roku 1091. Český termín ulice je tu však jen vžitým převodem Kosmova latinského pojmu vicus, který lze přeložit též jako osadu, tržní místo i čtvrť.
Do roku 1348
Městská uliční síť v dnešním smyslu vznikla teprve poté, co byly původní rozptýlené osady románského pražského podhradí postupně pohlceny zahušťující se souvislou zástavbou a posléze obehnány hradbami i právně sjednoceny a „vysazeny“ jako město. To se odehrálo záhy po roce 1230 na pravém vltavském břehu a vzniklo zde rozlehlé dvojměstí Většího (Starého) a Havelského Města. Na místě starého levobřežního podhradí založil král Přemysl Otakar II. roku 1257 Nové Město, pro něž se po sto letech, po založení velkého Nového Města Karlem IV., ujal název Menší Město a později Malá Strana. Ještě před Karlovým zakladatelským aktem z roku 1348, jímž se završilo utváření středověkého pražského souměstí, vzniklo na přelomu třicátých a čtyřicátých let 14. století v předpolí královského sídla malé město Hradčany.
Založení Nového Města
Po založení Nového Města pražského (1348) došlo logicky jednorázově k hromadnému pojmenování jeho ulic (Řeznická, Senovážná, Zlatnická, Žitná, Jindřišská, Kateřinská, Ke Karlovu, Klimentská, Na Slovanech, Petrské náměstí, Charvátova, Ve Smečkách, Na slupi, V jámě a mnoho dalších). Nové Město také poskytuje příklad nejstaršího dobového výkladu uličního názvu v pověsti o Nekázance jako o městské komunikaci vzniklé svévolně mimo původní zastavovací plán Karla IV. Řada ulic na území Nového Města ovšem vznikla teprve při parcelaci a zastavování volných zahrad a vinic v jeho hradbách na přelomu 19. a 20. století (Albertov, Hálkova, Na Děkance, Studničkova – původně Preslova, V Tůních ad.).
15. století
V první čtvrtině 15. století se pojmenování počeštila a ustálila natolik, že u řady názvů lze doložit jejich trvání až do přítomnosti. Je to případ především pojmenování podle sortimentu zboží, se kterým se na daném prostranství obchodovalo nebo které se zde vyrábělo (Celetná, Kostečná, Kožná, Platnéřská, Provaznická, Uhelný trh ad.). Dále sem patří mnoho prostranství a ulic nazvaných podle kostela, kláštera, popřípadě významného sekulárního veřejného objektu, který se zde nacházel nebo ke kterému komunikace směřovala (Benediktská, Haštalská, Mariánské náměstí, Martinská, Na Františku, Týnská, Valentinská, Maltézské náměstí, Radnická – Radnické schody). Četné jsou i případy, kdy se ulice začaly nazývat podle význačných domů v nich stojících. Ty byly označovány buď podle významných majitelů, nebo podle svých domovních znamení (Jáchymova, Kaprova, Liliová, Rámová, Štupartská, Vejvodova). Konečně do této staré názvoslovné vrstvy patří též některé názvy podle vzhledu či charakteru ulice (Dlouhá, Pohořelec, Kočičí).
16. století
Po požárech (1419, 1420, 1541) byla znovu vybudována takřka celá Malá Strana a v letech 1591–1604 byl celý její městský areál podstatně zvětšen parcelací a zástavbou vykoupených zahrad Zejdlicovské, Lavínovské a dalších na severním úpatí Petřína. Usadili se zde především příslušníci italské menšiny, působící ve službách císaře Rudolfa II., a rovněž jejich Vlašský špitál (1601) a papežská nunciatura (1604). Hlavní ulice nového sídelního okrsku proto dostala jméno Vlašská.
17. století
V 17. století představovala pražská města již raně barokní velkoměsto, které díky dlouholeté přítomnosti císařského dvora Rudolfa II. a mnohostranným zájmům tohoto panovníka patřilo k nejživějším a kulturně nejpřitažlivějším v tehdejší Evropě. Pražská uliční síť se tehdy dotvořila do podoby, ve které v podstatě přetrvala do velkých asanací přelomu 19. a 20. století. Názvosloví veřejných prostranství v pražských městech naproti tomu nedospělo do žádné výsledné podoby, nepočítáme-li jeho úplné počeštění. Bylo nadále v celém rozsahu zvykové a podléhalo živelným procesům, které se nikdo nepokoušel regulovat. Proto byla jeho proměnlivost značná. I staré zavedené a vžité názvy podléhaly posunům (např. V růžové zahradě – Růžená – Růžová; Smečky – Ve Smečkách; Radnická – Radnické schody; Křemencova – Skřemenná ale současně též Poštovská ap.).
18. století
Již od sklonku 17. věku se objevovaly první projevy poněmčování uličního názvosloví, zprvu na Malé Straně a Hradčanech, v průběhu 18. století pak též na Starém a Novém Městě. Přestože obě pravobřežní města oficiálně úřadovala a vedla hlavní úřední knihy česky až do sedmdesátých let 18. století, do vydání osvícenských císařských dekretů, nařizujících užívání němčiny jako jednotného státního úředního jazyka, množily se již dlouho předtím překlady dosavadních uličních názvů do němčiny a jejich užívání v tomto jazyce. Nicméně až do osvícenských reforem státní a městské správy v poslední třetině 18. století se v Praze nesetkáváme s žádným pokusem o úřední zásah do pojmenování veřejných prostranství. Teprve po zavedení domovních popisných čísel dvorským dekretem z 1. října 1770 a zejména po vytvoření jednotného královského hlavního města Prahy spojením čtyř dosud samostatných pražských měst (Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan) na základě panovnického dekretu z 12. února 1784 se plně ukázala nepostradatelnost názvů veřejných prostranství pro jednoznačnou orientaci ve městě. Záhy poté následovala prvá nařízení o úřední registraci pojmenování pražských ulic a náměstí i o jejich trvalém a viditelném označení. Samotné označování černými nápisy na nárožních domech pak bylo oficiálně zahájeno 27. října 1787. Nejstaršími doposud dochovanými nápisy jsou označení ulic Jiřská na Pražském hradě a Dominikánská v dnešní Harantově ulici na Malé Straně.
19. století
Revoluční rok 1848 přinesl do záměrného (úředního) pojmenovávání veřejných prostranství snahu prosadit v Praze znovu jazykově české, národně vlastenecké i všeslovanské názvy. Prvním podnětem tu byl návrh Karla Havlíčka Borovského ze 16. března 1848, aby na počest národního patrona a na paměť schůze ve Svatováclavských lázních byl Koňský trh nazván Václavským náměstím. Vzápětí následovalo přejmenování Jezuitské ulice na Karlovu, Dobytčího trhu na Karlovo náměstí a záhy poté snaha o opětovné prosazení a užívání původních starých českých názvů.
První zásahy městské samosprávy
Městská samospráva se rozhodla zasáhnout do uličního názvosloví až v letech 1868–1870. Stalo se tak v souvislosti se zaváděním nového systému číslování domů podle jednotlivých ulic, který byl v celorakouském měřítku přikázán již císařským nařízením z 23. března 1857. Sbor obecních starších se dne 8. října 1868 usnesl, aby současně s označením domů uličními (orientačními) čísly byly také pražské ulice jednotně označeny připevněnými plechovými tabulemi s uličními názvy. Tabulky měly mít v každé čtvrti města odlišnou barvu a měly být německo-české. Mělo být odstraněno opakování stejných uličních názvů. Ustavená komise v tomto duchu vypracovala návrhy nových jmen ulic a náměstí, které postupně projednala a schválila městská rada. Výsledek celé kampaně na její pokyn zaznamenal městský archivář Karel Jaromír Erben ve svém Autentickém ukazateli.
Jazykové a národnostní spory na konci 19. století
Utváření uličního názvosloví nebylo zdaleka bezkonfliktní. Jeho postupné počešťování vyvolalo pobouření německé menšiny, pouliční nacionalistické šarvátky a vzájemné poškozování nových tabulek českých i starých německých a dvojjazyčných. V jejich průběhu dospěl sbor obecních starších 18. dubna 1894 k definitivnímu rozhodnutí označit všechna veřejná prostranství v Praze pouze českými názvy. Již 20. dubna vydala městská rada příslušnou prováděcí vyhlášku. Její součástí byl úřední seznam názvů ulic a náměstí v českém jazyce. Vyhláška stanovila též vnější úpravu uličních tabulek (bílé písmo a modré či bílé ozdobné rámování v červeném poli) a nařizovala majitelům domů odstranit tabule odlišné od nové normy, tj. stará označení německá a německo-česká. Své stanovisko pražská obecní správa postupně obhájila před všemi správními a soudními instancemi a konečným výrokem správního soudu z 1. října 1898 spor o uliční názvy v české metropoli skončil. Bylo potvrzeno, že uliční názvosloví je součástí přirozené správní působnosti obcí a Praze bylo přiznáno stejné právo, jaké měla ostatní města rakouské říše, tedy pojmenovávat svá veřejná prostranství jednojazyčným způsobem.
