Historie ulic 1900–1989

Proslulé kočičí hlavy reprezentují povrch pražských ulic první poloviny 20. století. / Zdroj: Marek Lašťovka

Vývoj pražského uličního názvosloví od začátku 20. století do konce osmdesátých let je fascinujícím příběhem, který zdaleka neodráží jen změny mapy, ale i hlubší společenské a politické otřesy. S každou změnou režimu přicházela vlna přejmenovávání – jednou kvůli odstranění habsburských jmen, podruhé kvůli ideologickým čistkám nebo germanizaci, jindy kvůli potřebě sjednotit názvy v nově připojených čtvrtích. Článek ukazuje, jak se Praha snažila balancovat mezi historií, aktuálními politickými tlaky a praktickou potřebou orientace v dynamicky rostoucím městě.

1900–1918

Spojením čtyř pražských měst v roce 1784 zdaleka neskončilo úřední rozšiřování jejího území. Ještě v 19. století byl k Praze připojen Josefov (1850), Vyšehrad (1883) a Holešovice (1884) a v roce 1901 Libeň. S připojováním okolních obcí byly připojovány ulice, které ale často nesly stejné názvy a docházelo tak k duplicitám. Obecní rada si tento problém uvědomovala a již roku 1903 schválila, aby při připojování předměstí byly měněny názvy, a to v nově připojovaných částech, nikoli původní pražské. Předměstí byla požádána, aby při schvalování svých nových uličních názvů nepoužívala názvů v Praze již existujících. Následně (roku 1904) bylo rozhodnuto, že budou přejmenovány ulice v Libni, aby se názvy neopakovaly, takže např. v roce 1905 byla přejmenována libeňská Náprstkova na Braunerovu. Tím ovšem veškeré akce a tažení proti multiplicitním názvům veřejných prostranství v Praze až do vzniku Velké Prahy skončily.

1918–1940

Rozpad rakousko-uherského mocnářství a vznik Československé republiky 28. října 1918 navrátil Praze postavení hlavního města samostatného státu. Obdobně jako Mariánský sloup, socha Františka I. nebo pomník Radeckého zmizely již 12. února 1919 usnesením pražského správního sboru z městských prostranství všechny tabulky s názvy podle členů habsbursko-lotrinské dynastie. Františkovo nábřeží se stalo Masarykovým a most císaře Františka mostem Legií. Ostatní dynastické názvy nahradila jména umělců (Smetanovo náměstí, Alšovo nábřeží), republikánské názvy (náměstí Republiky, Revoluční třída), popřípadě názvy původní (Malostranské náměstí, Letenské sady). Navíc se dosavadní Ovocná ulice stala ulicí 28. října, ulice Na Rejdišti dostala jméno U Akademického gymnázia a Ostrovní se stala Smetanovou. Snahám po dalších změnách v centru města zabránila názvoslovná komise, která na sklonku roku 1918 vzešla z ankety Klubu za starou Prahu. Byla složena ze spisovatelů, umělců, historiků a znalců pražského místopisu. Jejím tajemníkem se stal městský archivář Václav Vojtíšek. Podle návrhu této komise schválila městská rada 9. ledna 1925 zásady pro pojmenování ulic. Impulzem k tomuto pokusu o regulaci tvorby názvů veřejných prostranství bylo především vytvoření tzv. Velké Prahy připojením 37 sousedních obcí k dosavadním sedmi městským čtvrtím s účinností od 1. ledna 1922. Spojením takového počtu dosud samostatných měst, městysů a vsí v jeden celek vznikl názvoslovný chaos. Sjednocení uličních pojmenování podle určitých pravidel se jevilo jako naprostá nezbytnost. K tomu vyvstala nutnost pojmenovat desítky a časem již stovky ulic, které nově vznikaly jako výsledek velké stavební konjunktury druhé poloviny 20. let a v poněkud menší četnosti a zpomaleném rytmu i v letech třicátých. Jen v letech 1925 a 1926 bylo nově pojmenováno a přejmenováno přes 400 ulic. V naprosté většině šlo o názvy nově vzniklých veřejných prostranství, zatímco na odstraňování duplicit a sjednocování celopražského systému zbylo jen málo času. Důsledně byly opakující se názvy odstraněny pouze na Královských Vinohradech (např. Komenského na Belgickou), zčásti pak na Žižkově a ve Vršovicích. A tak až do období po druhé světové válce přežilo ve Velké Praze mimo jiné deset ulic Palackého, osm ulic Husových, sedm Havlíčkových či pět Karlových.

1940–1945

Brzy po okupaci byl vznesen požadavek na zavedení německých názvů do pražského uličního názvosloví. Již v dubnu 1940 vyšel tiskem německo-český Úřední seznam ulic náměstí a sadů hlavního města Prahy, který zaváděl důslednou dvoujazyčnost pražského uličního názvosloví a současně byl pokusem o jeho zásadní reformu. Byl zpracován s příslovečnou německou důkladností a vedle německých ekvivalentů dosavadních českých názvů legislativně zakotvoval též mnoho nových českých pojmenování. Odstraňoval totiž nejen pro nacisty nepřijatelné názvy (Bachmačská, most Legií, Masarykovo nábřeží, Anglická aj.), ale také většinu názvových duplicit a multiplicit. Místo nich zaváděl pojmenování německého původu. Po velké přejmenovávací akci z roku 1940 následovalo o rok později pojmenování 183 nově vzniklých ulic v Praze XIV a XV. Bylo provedeno neutrálními pomístními a zeměpisnými názvy, v podstatě v duchu předválečných zásad. V dalším období okupace došlo pak již pouze k několika příležitostným přejmenováním.

1945–1948

Když se v létě 1945 ujala funkce nová komise pro pojmenování ulic Ústředního národního výboru, stály před ní tři hlavní úkoly: /1/ pojmenovat 345 ulic v zástavbě, která vznikla těsně před válkou a nedočkala se po dobu okupace uličních názvů, /2/ přejmenovat asi 300 ulic, jejichž názvy se opakovaly, /3/ odstranit názvy „nevhodné“. Proto byl roku 1946 schválen Řád pro jednotné označování veřejných prostranství a komunikací a o číslování domů. Pravidla vycházela z osvědčených zásad z roku 1925 a propracovávala je do větších podrobností. Nově stanovila, že uliční názvy a tabulky slouží především orientaci, že každé pojmenování smí být užito v Praze pouze jednou, že jedna ulice nemá být přerušena náměstím ani přecházet z jedné městské čtvrti do druhé atd. Pojmenování podle živých osobností mělo být užíváno jen výjimečně. Komise pro pojmenování ulic splnila svůj úkol v několika etapách v průběhu let 1946 a 1947. Označením dosud nepojmenovaných ulic, odstraněním opakování stejných názvů a uplatněním přijatých pravidel, byť ne zcela důsledným, nabylo názvosloví pražských veřejných prostranství konečně povahy uceleného systému.

1948–1960

Únorový převrat radikálně změnil rozložení sil i na pražské radnici a dal pojmenovávání pražských veřejných prostranství zcela nový „třídně ideologický“ směr. Veřejná prostranství měla být pojmenována zejména po představitelích odboje a domácího i mezinárodního dělnického a komunistického hnutí (Urxova, Peckova, Dimitrovovo nám. aj.). Tyto tendence vyvrcholily roku 1952, kdy bylo hromadně přejmenováno několik desítek ulic a náměstí, nesoucích dosud názvy po osobnostech i událostech údajně reakčních a protirevolučních. Výsledek popsaného vývoje názvosloví pražských veřejných prostranství zhruba do poloviny padesátých let 20. století zachytil jeho úplný soupis vydaný tiskem, kolektivní dílo Ulicemi města Prahy z roku 1958. V úvodu této knihy byla vyslovena optimistická naděje, že provedenými přejmenováními se „do zmatků v pražské orientaci zavedl řád a pražská pojmenování jsou neměnná a trvalá“.

1960–1989

Avšak již po dvou letech došlo v uličním názvosloví k dalším změnám, které byly vyvolány územním rozšířením Prahy o nově připojenou sousední obec Ruzyně, osadu Čimice a části dalších deseti katastrálních území. Bylo nutno opět řešit problematiku sjednocení uličního názvosloví a také označení nových městských částí na uličních tabulkách. Stejný problém se v daleko větším měřítku znovu opakoval v roce 1968, kdy novým zákonem o hlavním městě Praze bylo k hlavnímu městu připojeno dvacet sousedních obcí z okresů Praha-západ a Praha-východ (Háje, Chodov, Kunratice, Libuš, Modřany, Lahovice, Velká Chuchle, Řepy, Nebušice, Lysolaje, Suchdol; Dolní Chabry, Ďáblice, Letňany, Čakovice, Kbely, Kyje, Horní Měcholupy, Petrovice a Štěrboholy) a do třetice a nejnaléhavěji vyvstal roku 1974, kdy připojením dalších třiceti obcí nabyla Praha dnešního územního rozsahu. Téměř každá z připojených obcí měla svou vlastní soustavu uličních názvů a v každé se namnoze opakovala shodná pojmenování po národních klasicích a významných historických i politických osobnostech. Integrace těchto názvů do celopražské soustavy byla velmi náročným problémem, jehož řešení ve všech třech případech nebylo jednorázové, nýbrž se vždy protáhlo na několik let.