Historie ulic po roce 1989
Malebná ulice na Chodově. / Zdroj: Marek Lašťovka Jak se přepisují dějiny v uličním názvosloví Prahy?
Článek mapuje vývoj pojmenovávání pražských ulic od roku 1989. Ukazuje, že ani jména ulic nejsou vůči dějinám imunní — za každým z nich se skrývá nejen orientační funkce, ale často i politické a kulturní střety.
1989
Rázný konec dosavadnímu uplatňování tzv. vedoucí úlohy strany v oblasti pražského uličního názvosloví učinila na sklonku roku 1989 „sametová revoluce“. Jako všechny předcházející zásadní politické a ústavní převraty počínaje revolucí 1848 také ona vyvolala a vzápětí prosadila vlnu přejmenování veřejných prostranství. Na jejím počátku stál spontánní všeobecný návrat k názvu náměstí Jana Palacha ještě v listopadových dnech roku 1989. Růst živelných iniciativ a návrhů na přejmenování vedl již 13. prosince 1989 ke vzniku Nezávislé skupiny pro pojmenování ulic a veřejných prostranství při Archivu hlavního města Prahy. Skupina, složená z dobrovolných pracovníků z onomastického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV, katedry českého jazyka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Geodetického a kartografického podniku Praha, Archivu hl. města Prahy, Muzea hl. města Prahy, Klubu za starou Prahu, Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, Genealogické a heraldické společnosti, Historického ústavu Československé armády, odboru dopravy a odboru vnitřních věcí NVP, v jejímž čele stanul archivář dr. Bohdan Zilynskyj, si vytkla za úkol zabránit rozvratu orientačního systému města, předejít nežádoucím krajnostem přejmenovávání a vnést nový řád do názvoslovné činnosti. Znamenalo to připravit nové směrnice a zásady pro výběr i schvalování názvů veřejných prostranství, ale zejména se z přísně odborných hledisek a co možná nejobjektivněji vyjadřovat ke všem předkládaným návrhům na pojmenování a přejmenování, ovlivňovat již jejich vznik, a především poskytovat kvalifikovaná stanoviska pro příslušná rozhodnutí rady zastupitelstva hlavního města Prahy.
1989–1996
Z různých důvodů však příprava i schvalovací proces přejmenovávání postupovaly pomalým tempem a do konce roku 1990 byly v Praze změněny pouze necelé čtyři desítky názvů. V kontrastu k pozvolnému projednávání a schvalování nových názvoslovných změn objevila se již na jaře roku 1990 znovu praxe, uplatňovaná v pražském uličním názvosloví opakovaně v jeho předchozích etapách: z „vyšší moci“ a z politických důvodů byla u příležitosti mezistátních návštěv takřka ze dne na den prosazena do pražského uličního názvosloví pojmenování podle Winstona Churchilla a Charlese de Gaulla. Bez ohledu na odlišná doporučení výše uvedené nezávislé skupiny bylo po nich přejmenováno dosavadní náměstí Antonína Zápotockého a ulice J. M. Sverdlova. Obdobně nábřeží Bedřicha Engelse bylo na základě osobního přání prezidenta Václava Havla, vysloveného ve sdělovacích prostředcích, přejmenováno na Rašínovo nábřeží a dosavadní třída Obránců míru, pro kterou místní občanské iniciativy navrhovaly návrat ke starému názvu Belcrediho, dostala podle požadavku Klubu Milady Horákové a Československé strany socialistické jméno třída Milady Horákové. Až na uvedené výjimky se pojmenovávání ulic v Praze již od počátku roku 1991 řídilo určitými dohodnutými pravidly a názvoslovný systém, který vznikl v „polistopadovém“ období, je vcelku vyváženější a stabilnější, nežli byly systémy předcházející. Kampaň polistopadového přejmenování a systematické revize pražského uličního názvosloví se proti původním předpokladům protáhla až do roku 1996
Od roku 1996
Po roce 1996 dostala činnost místopisné komise pravidelný rytmus a její hlavní náplní se stala především příprava a posuzování návrhů na pojmenování nově vzniklých ulic. Za posledních 30 let přibylo v Praze více než 1500 nejen ulic a náměstí, ale i mostů, parků, tunelů, nábřeží, promenád a alejí. Některá veřejná prostranství také zanikla (většinou proto, že přestala plnit funkci veřejné komunikace, byla změněna novou výstavbou nebo byl jejich název úředně zrušen z dalších důvodů). Množství takto zaniklých veřejných prostranství a zrušených názvů je však ve vztahu k jejich celkovému počtu zanedbatelné. Ulice jsou i v současnosti přejmenovávány, většinou z důvodů technických (rozdělení komunikací přerušených náměstími či křižovatkami, přestavba a změna charakteru dosavadní komunikace). V posledních letech se ale opět několikrát opakovala situace, kdy místopisná komise a další zúčastněné organizační složky byly vystaveny tlakům na přejmenování veřejných prostranství z politických, popř. mezinárodněpolitických důvodů. V některých případech šlo o až agresivní snahy buď umístit někam urychleně jméno určité osobnosti (Makuchova lávka, promenáda Pawla Adamowicze, promenáda Anny Politkovské, přejmenování náměstí Pod kaštany na náměstí Borise Němcova, přejmenování části ulice Korunovační na Ukrajinských hrdinů), nebo naopak nežádoucí pojmenování z uličního názvosloví odstranit (přejmenování Koněvovy na Hartigovu). Řešení návrhů a požadavků tohoto druhu je mimořádně obtížné, neboť každé přejmenování obydlené ulice nebo náměstí je spojeno s velkou administrativní zátěží zejména pro místní občany, firmy a instituce; všichni jsou z tohoto důvodu nuceni měnit své osobní i firemní doklady a množství údajů v povinných evidencích. Ani v případě, že veřejné prostranství nemá přidělena žádná čísla popisná a neexistují tam konkrétní adresy, není takový zásah zcela bezproblémový; vynucuje si změnu údajů v informačních systémech, představuje jisté finanční náklady a mimo jiné může vést např. ke ztrátě historického původního tradičního názvu.
